úterý 5. února 2019

Neapol: město pizzy a malebných uliček s hrozivou sopkou v pozadí

Svoji první cestu v roce 2018 jsem absolvovala do Neapole. Toto třetí největší město Itálie bych mohla počastovat mnoha přívlastky, ovšem jedno nad ostatními pro mě vysoce převažuje - nepřekonatelná. Nejednalo se totiž o jen tak nějakou první cestu toho roku, ale vůbec první let a prozkoumávání zahraničí po 8 letech, takže vlastně poprvé, kdy jsem cestování brala úplně jinak než jako malá. Hlavním důvodem její nepřekonatelnosti je ovšem to, že se jednalo o první cestu, kterou jsme společně absolvovali s mojí láskou. Šlo o nádhernou dovolenou, při níž jsme si uvědomili, co pro sebe znamenáme, a že cestovat kamkoliv jeden bez druhého už prostě nemá cenu.

pondělí 18. září 2017

Stín krkavce zahalil mé srdce

Vybavuje se vám onen mořský koník ve filmu Hledá se Nemo, kterému nezbývá než žít v moři, ačkoliv je alergický na vodu? K této situaci bych se dala přirovnat já se svým vztahem k epickým fantasy knihám – nedokázala bych popsat, jak horoucně je miluji, ovšem když v nich dochází na první brutální umučení, jsem nucena zalézt pod peřinu a pro zklidnění mysli myslet na duhu a jednorožce. Jenže já ty knihy vážně miluju. Takže jdu číst znova. A proces se opakuje. Zkrátka si nemůžu pomoct a chci si číst o dracích a jiných stvořeních, chci sledovat rytířské turnaje a mocenské bitvy, chci být u zrodu děsuplných věšteb a sledovat osudy prokletých hrdinů! Ovšem když to chci, musím se holt přenést přes fakt, že fantasy se neobejde bez tun uřezaných končetin a hektolitrů prolité krve, říkala jsem si. Pak mě zahalil Stín krkavce a já se blahem nezmohla na slovo – poznala jsem totiž autora, který se mě konečně nesnažil zaujmout tím, kolik druhů usmrcení pro svůj příběh vymyslí.

pondělí 3. července 2017

Pro klidný život nedoporučuji poštvat proti sobě pastelky

I přesto že si člověk podobné věci přiznává hodně těžce, nelze jim utéct. Konvence tu jsou a nejsmutnější vždycky je, když se člověk stane pozorovatelem toho, jak jsou tyto společenské normy vnucovány malým dětem, které se jim nemohou bránit a ihned je přijímají za své. Vezměte si jen samotné kreslení pastelkami. Nebylo by fajn vybarvit oceán růžově? Přestat na trávu používat jenom zelenou? Vyměnit slavnostní červenou třeba za béžovou? Jasně že bylo. Jenže učitelka na výtvarku by to nepovažovala za projev originality, ale pošahanosti, takže to radši neděláme a jedeme v zajetých kolejích. Jenže víte vy co? I samotné pastelky to nebaví a může se stát, že vám jednoho dne prostě utečou!

neděle 19. února 2017

Nikdy se nevzdejte sami sebe

Stát si za svým je rozhodně fajn. Určitě je to mnohem přijatelnější, než jako tupá ovce přijímat názory ostatních, když se nad nimi pomalu ani nezamyslíte. Ale bojovat za ně stůj co stůj? To vždycky taky není nejlepší řešení. Obzvlášť, když i vy sami víte, že rozhodně existují lepší možnosti. Člověku to ovšem někdy prostě nedá a i přes vidinu namlácení si na držku svůj postoj nezmění, jelikož by tak přiznal pravdu druhého. A nebudeme si nic nalhávat, přijmout vlastní porážku není lehké pro každého. Ale když bojujete za sebe. Nevzdáváte se svých snů. Držíte se svých návyků. A věříte, že jednou to dokážete, že uspějete. To je prostě super, nemyslíte? A ačkoliv podobným postojem může člověk iritovat každého ve svém okolí, stejně to lidé dělají. A nejinak jsou na tom hrdinové z povídkového souboru Krása mnou pohrdá.

pondělí 6. února 2017

Věděli jste, že můžete zvládnout úplně cokoliv?

Ačkoliv vás všichni v okolí ujišťují, že každý jednou objeví ten pravý obor pro sebe, když se člověku jakoby vše bortí pod rukama a nikde se nenachází něco, v čem by doopravdy vynikal, všechny optimistické vyhlídky se rozutíkají dost rychle. No a proč se sám snažit, že? Každý přece na něco konkrétního talent má, i když ne třeba na něco, co by zrovna rád, ale jelikož jsou to věci jednou provždy dané a nemůže se s nimi nic dělat, k čemu se vůbec do něčeho hlouběji ponořovat, když stejně víte, že vám to nepůjde. Vidíte to snad podobně? Tak to se hezky zastavte a uvědomte si, jaká je to pitomost. Byť totiž talent nikdy není k zahození, úspěch se neopírá jen o něj, a když se nenecháte svazovat starými přesvědčeními, že co vám jednou nešlo, nikdy už ani nepůjde, přijdete na jednu krásnou věc – že můžete zvládnout úplně cokoliv, co si jen usmyslíte.

neděle 22. ledna 2017

Tálibánem zakázané dračí turnaje

Na pouštění draků bych až do nedávna žádné vzpomínky neměla. Co se obecně mého dětství týká, jde jen o sled bledých obrazů sem tam vyvstávajících z mysli. Není tomu ovšem nijak dlouho, co jsem se rozhodla probrat starými fotkami, a co jsem to jen nenašla? I video! Jen si to představte, pohodová rodinná atmosféra, slunce září, otec se synem s radostí pouštějí draka – ale počkat, co to tam v rohu? No jo, celá já, ubulená, že mi to nejde. Ačkoliv se od toho dne změnil snad celý svět, jedna pozoruhodná drobnost přetrvala – zase jsem ubulená. A můžou za to papíroví draci.


pondělí 2. ledna 2017

Všemi zavrhované Prokleté dítě

Po tom, co je zrovna milováno celou společností, se dvakrát nehrnu. Na druhou stranu to, na rozdíl od jiných, ani hned zprvu neodsuzuju. Nechci být ve všem stejná jako ostatní, k tomu se ale vehementně nepotřebuju odlišovat. Pokud se mi vážně zalíbilo něco, co je zrovna dost přemílané, tak se mi to holt líbí. Rovněž tak ale můžu říct, že mi nesedlo něco, co teď všichni milují. Nejde o to urputně se snažit jít za každou cenu proti proudu, ale nebát se přijmout své vlastní názory. Proto jsem docela s posměchem pozorovala zástupy lidí, kteří do jednoho neházeli na nový papírový počin paní Rowlingové nic než špínu. Co by na tom bylo špatného, kdyby se jim Prokleté dítě vážně nelíbilo? Jenže když je tak očividné, že to dělají jen kvůli tomu, že se to nelíbí ostatním, je to vážně dost k smíchu. A víte, co na osmého Harryho Pottera říkám já? Že se mi to líbilo.


středa 23. listopadu 2016

Pedofilovo pozdní procitnutí

Samozřejmě netvrdím, že pedofilie není špatná. Můžete si ji sebeurputněji omlouvat jako nemoc, za níž jedinec nemůže, u mě ale nepochodíte. Ne. Konec. Tečka. A šmitec. Ale jak by mohlo být něco špatného na knížkách? A, inu, když je nějaká náhodou psaná o pedofilii? Bezdebatně je to nejrozumnější způsob, jak se na ni z jistého úhlu pohledu podívat. A není prostě super výhra, když je ona kniha, byť pro někoho odpudivá už jen svým tématem, ke všemu neuvěřitelně jemná a napsaná s laskavým citem? Že se vám to zdá jako docela laciný oxymóron? No tak to jste tedy, hádám, ještě nečetli Lolitu.


středa 16. listopadu 2016

Záhady a zranění, kterým neutečete

Nemůžu říct, že já osobně bych dvakrát rozuměla úrazům. Zlomeninu jsem za svůj prozatímní život na vlastní kůži (vlastně kost) neokusila ani jednou, auta mě nemají tendenci srážet, okenní tabule na mě nevysypávají svůj rozbitý obsah a zatím jsem náš dům ani nevytopila, ani nezapálila, ergo nikdo při tom nepřišel k úhoně (a doufejme, že to zatím bude pořád přetrvávat). Kosti se nelámou, modřiny nebují, kůže se netrhá… Cara a její rodina takové štěstí ovšem nemají. U nich se to děje každý rok, bez výjimky. O jednom podzimním měsíci je štěstí samovolně odhozeno stranou a před Caru a její nejbližší jsou bez ustání předhazovány překážky, s nimiž obvykle ani nedostanou příležitost bojovat, a už je zasáhnou. Nastupují záhadná zranění a tragédie, jejichž počátek je nevystopovatelný, a jediné, co se ví, je, že tu je. A vždycky bude – The Accident Season, smolná sezóna.